Parkour začal vznikat postupně jako nová pohybová disciplína od 80. let 20. století ve Francii, odkud se postupně rozšířil do celého světa. Z počátku byl parkour označován názvem L´art du déplacement, což je možné volně přeložit jako „umění pohybu“. Parkour vychází z přirozených pohybových projevů člověka (chůze, běh, skákání, lezení, plavání, atd.) a je inspirován Přirozenou metoda francouzského vědce a námořního důstojníka Georgese Héberta, která vznikla na počátku dvacátého století. Za zakladatele parkouru je považován především Francouz David Belle, kolem kterého se na předměstí Paříže vytvořila skupina prvních nadšenců známá později jako YAMAKASI (pozn. v konžském jazyce lingala se ten název dá přeložit jako: „silné tělo, silná duše, silný člověk“).

V parkouru jde o vytvoření plynulého pohybu (run), který umožní dostat se z bodu A do bodu B, a třeba i zase zpět, bezpečně, plynule a účinně (efektivně) pouze za použití vlastního těla. Traceuři (nebo chcete-li runneři) – jak si říkají ti, co parkour provozují – si libují v překonávání libovolných překážek v okolním prostředí – od větví přes kameny a skály až po zábradlí a betonové zdi – a může být provozován jak ve městě, tak na kdekoliv v přírodě. Místu, kde je provozován parkour, se říká spot. Parkour se zaměřuje na trénink účinných pohybů a rozvoj těla a mysli, aby se člověk ve všech situacích, do kterých se lze v životě dostat (zejména těch krizových), uměl pohybovat klidně a sebejistě.

Dne 3. prosince 2018 bylo v Baku na kongresu Mezinárodní gymnastické fedarace schváleno zařazení Parkouru mezi gymnastické disciplíny. Parkour se tak oficiálně stal sportem. Toto rozhodnutí mnoho „skalních“ traceurů neslo velmi těžce, neboť v duchu původní proklamované filozofie parkouru není parkour o pouhé honbě za medailemi, tedy za oceněním za podaný sportovní výkon, ale o celkovém rozvoji těla a ducha, jak již bylo výše řečeno.

Je třeba zdůraznit, že parkour je především všestranná pohybová aktivita, která obsahuje prvky z celé řady sportovních odvětví (atletika, bojová umění, lezení aj.), tedy nejen z gymnastiky. Každý traceur má právo se svobodně rozhodnout, jak bude chtít parkour vnímat, zda jako „tradiční “ parkour nebo jako parkour sportovní (závodní).

Autor Roman Pešír